Zvukový záznam textu dlouhý 20 minut, si můžete stáhnout zde12,6 MB.

Malé zamyšlení nad pověstmi a staročeskými zvyky, tradujícími se k vesničce Vinary

K naší obci se váže řada zvyků, které v dřívějších dobách lidé udržovali, poněvadž ty staré české obyčeje velmi rychle mizí, je třeba si je připomínat, aby neupadly v zapomnění, obnovovat je, či udržovat pro další generace. Většinou se o nich dovídáme už jen z vyprávění starousedlíků, a nebo z obecní kroniky.

Před dávnými lety Ve dvoře ve Vinarech v místech, kde nyní jsou popisná čísla 1, 63, 55, 54, 53, 56, 58, 59, 60 a 61, dosud se říká Ve dvoře, žil tu bohatý rytíř. Jednou jel z lovu i sám náruživý lovec a zahlédl, jak podél potoka hbitě se pohybuje jelen se zlatými parohy. Ihned byl rozhodnut, že jej stůj, co stůj musí uloviti. Jel za jelenem, ten jak spatřil jezdce, uháněl ku blízkému lesu. Rytíř na koni za ním, ustavičně k sobě hovoře, že jej musí dostati, i kdyby za ním až do pekla měl jeti. Zatím jelen vběhl do lesa, tam do úzké úžlabiny, kde byla sluje a do té skočil. Rytíř byl v tatar za ním, nikterak se nerozmýšleje i s koněm vrhl se za ním. A tam také na vždy zmizel. Nedaleko byli pastýři, kteří celý děj sledovali. Tu jeden odvážný došel až ke sluji, skočil do ni, za chvíli se vrátil, nesa plnou čepici zlata. To, když viděli ostatní, žádali část lesknoucího se nálezu. Majitel tohoto však nechtěl a pobízel je, by sami si pro zlato došli. Jeden přemohl bázeň a do sluje také skočil, vrátil se také s čepicí v ruce, kde místo zlata byl však koňský trus. Zmizelý rytíř měl za čepicí bezovou ratolest, která při skoku do sluje spadla, zabodla se a rostla. Od té doby v místech těch bez roste a říká se tam Pod peklem nebo také V pekle.

Ze starých obyčejů:

Šestého ledna přestrojily se dítky za tři krále, chodili po vsi od domu k domu, na dveře psali počáteční písmena třech králů, Kašpar, Melichar, Baltazar. Žádali almužnu a zpívali: "My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka. Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše. Co ty, černej, stojíš vzadu, vystrkuješ na nás bradu. A já černej vystupuju a nový rok vám vinšuju a my taky vystupujem a nový rok vám vinšujem."

Na Bostatky, poslední den Masopustu, strojili se lidé za maškary. Nikdy nechyběl voják, pán a paní, cikánka a nevyhnutelně žid a ras. Chodili s hudbou po vsi a před každým domem zahráli. Maškara vešla do stavení, tam ve světnici nebo na dvoře tančila, žid a ras prodávali své zboží, cikánka kradla, hospodář dal jim třicet až čtyřicet až jednu zlatku. Když vše pochodili, šli do hospody a tam za vybrané peníze tančili a pili. Tento den se nic nedělalo, smažili se koblihy a veselilo. Při tomto bujarém veselí, každý hodně vysoko vyskakoval, čím výše skákal, tím delší len mu vyrostl. Druhý den, na Popelec, šli mládenci k děvčatům, se kterými o Masopustě nejvíce tančili, pro věnec. Chlapec dal děvčeti lahvičku rosolky, načež dostal věnec, usmažený, ozdobený cukrovím. 

Hezký lidový zvyk, aby bylo hojně ovoce, zmizel u nás během války. To na den svatého Matěje běhali děti s hůlkou nebo s vařečkou v ruce po zahradě, do všech stromů uhodili, aby hodně ovoce nesly a říkali: "Sádku, sádku oblíkej se do zelnýho kabátku, zejtra bude mráz, abys neozáb'. A ty svatý Matěji, máme k tobě naději, abys nám dal ourodu, na tu naši zahradu. Hrušky, jablka, kadlátka, aby toho byla plná zahrádka." Pak šli do stavení, kde je hospodyně obdarovala ovocem, dostali jablka, sušené švestky nebo křížaly. 

Pátého července večer, když už byla tma, se na kopci Jaloučí zapálila hranice. Sešli se tam občané z okolí Vinar, ze Stradouně i  Radhoště a řídící učitel ze Stradouně pronesl řeč k Mistru Janu Husovi a zpíval se husitský chorál: "Hranice vzplála, tam na břehu Rýna, na níž umírá dávné vlasti syn. A vůkol něho mnichů rota lítá rouhavým smíchem velebí svůj čin. A vy se ptáte, kdo v těch plamenech, toť mistr Jan Hus chlouba Čechů všech. A vy se ptáte, kdo v těch plamenech, toť mistr Jan Hus chlouba Čechů všech. Však ještě žije k pomstě národ český, ve hněvu svatém zvedá rameno. Do temných bludů metá žhavé blesky a žistí vzpupné ždímá temeno oj jména dal mu Zikmud z plamene, náš věrný Jene chloubo Čechů všech. oj jména dal mu Zikmud z plamene, náš věrný Jene chloubo Čechů všech."

Jiným zvykem bylo ve Vinarech, že druhý den o posvícení v pondělí každoročně, bylo správou obce vzpomenuto zemřelých občanů, sloužením mše svaté v kostele na Vraclavi. Za odměnu čtyři koruny, která z obecní pokladny byla proplácena, v roce 1913 vykazuje se výdaj onen naposled a od té doby nebyl zvyk více obnovován. Každoročně se také scházeli lidé na bohoslužby Československé církve, za účasti Československého pana faráře u pomníku padlých a vzpomenuli na padlé v první světové válce.

Jedním z dochovaných zvyků se u nás stále drží pálení čarodějnic. Každoročně vyjdou chlapci, děvčata i dospělí poslední den v dubnu večer na vyvýšené místo v obci, na Jaloučí, kde zapálí hranici a smolou vyplněná košťata, aby tak udrželi zvyk na odhánění čarodějnic a zlých duchů od vesnice.

Oslavou jarního slunovratu, zániku zimy, probuzení přírody a víry k obnovení sil a zdraví člověka, byly vždy svátky jara Velikonoce. Šest svátečních dnů v období symbolického čtyřicetidenního půstu v jídle i zábavě, trvající od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního bylo pojmenováno neděle Počální, Černá, Kýchavná, Družebná, Smrtná a Květná. Význam každého dne se prolínal do nejrůznějších obyčejů. Z hlediska lidových zvyků, byla u nás nejdůležitější neděle pátá - Smrtná. To se odpoledne sešly dívky školačky a v některém obydlí ustrojili smrt. Došek na bidýlku ustrojený v šaty, kterou nosily po vsi říkajíc: "Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi. Jaký je to mazanec, bez koření bez vajec. Fiala, růže kvésti nemůže až jí sám Pán Bůh z nebe pomůže. Svatá Kateřina nese flaši vína, abysme se napily, pána Boha chválili. Svatý Jiří, svatý Jan po věnečku veze nám, nám, nám, těm vinarským školačkám." Po projití obcí za vsí smrt podpálily. Chlapci počínali si podobně, zvlášť odděleně od dívek. Zvyk tento udržel se až do doby světové války, takže as v letech 1915 zmizel. Pověra lidu označovala, že když smrt, ze vsi takto by vynášena nebyla, že v ten rok mnoho lidu by zemřelo.

Na Květou neděli, kterou se otevírá Pašijový týden, děti a dospělí nesou do kostela svazek proutků, kočičky, které kněz pokropí svěcenou vodou. Z proutků těch nadělali také malé křížky a nastrkali je za rámy oken a obrazů, aby stavení bylo chráněno před blesky, a nebo na okraj pole, aby vzešla úroda. Mnozí polykali kočičky, aby neměli zimnici.

Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Hod Boží velikonoční byly hlavními dny Pašiového týdne.

Na Bílou sobotu se ve Vinarech drží, již od nepamněti, staročeský zvyk upálení zrádného Jidáše. Upálením Jidáše ukončí místní chlapci třídenní předvelikonoční pochůzky. Na Zelený čtvrtek v poledne, kdy, podle tradice, odletěli zvony do Říma, vyráží do vsi chlapci školáci, když dříve se pomodlili u zvoničky v modlitbu Anděl Páně. V průvodu po dvou, dle velikosti s dřevěnými hrkačkami nebo klapačkami oznamovati poledne a večer klekání. Hrkání nahrazuje zvuk zvonu, občas jej proloží zpíváním: "Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil, žes svého mistra židům prozradil, budeš ty se trápiti ve věčném pekle hořeti, s luciperem ďáblem, tam přebývati. My školáci chodíme a poledne zvoníme". Na Velký pátek chodí školáci hrkat ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne a večer. Ve tři hodiny odpoledne jen hrkají a nezpívají. Prokládají hrkání občas tichou chůzí se sundanými čepicemi, neboť v tu dobu byl ukřižovaný Ježíš Kristus. Na Bílou sobotu ráno ještě hrkají obejdou ves a pak ustrojí Jidáše. Pomáhá jim někdo z dospělých. Jidášem se stává vždy nejstarší chlapec. Z otepi hrachoviny, též dlouhé žitné slámy se upletou rulíky a chlapce jimi celého omotají. Do rukou mu dají dlouhý šípkový prut, na hlavu vysokou čepici. Chlapci si mezi sebou ustaví staršího pána, mladšího pána, soboťáka a vajíčkáře. Starší pán a mladší pán řídí průvod všech hrkáčů a vodí Jidáše po vsi. U každého obydlí se zastaví, hrkají a zpívají píseň: "Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil, žes svého mistra židům prozradil, budeš ty se trápiti ve věčném pekle hořeti, s luciperem ďáblem, tam přebývati. My školáci chodíme a Jidáše vodíme a o dárek prosíme." Zpívají tak dlouho než jsou něčím odměněni, obyčejně vejci nebo penězi. Po průvodě ukončeném za vsí, Jidáše odstrojí a slámu z něho spálí. Dříve musel být Jidáš upálen do devíti hodin, neboť přiletěly zvony ze Říma a Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Mezi tím starší a mladší pán, soboťák a vajíčkář rozdělí mezi všechny peníze a vejce podle účasti na hrkání a zásluh. Jidáš o tom pak rozhoduje. Dostane nejvíce, protože si to zaslouží, příští rok je zase Jidášem starší pán.   

Jidáš, zvaný syn Simonův, byl jeden z dvanácti apoštolů Ježíšových. Z hrabivosti přidružil se k Ježíšovi, doufaje, že tento, dle přání židů, založí světské království. A stoupence své obohatí. Ježíš svěřoval mu peníze, jenž zámožnější přátelé mu přinášeli, by z nich obstarával koupě i almužny chudým udílel. Jidáš pak z peněz těch nejen se obohacoval, ale nakonec ze ziskuchtivosti i mistra svého židovské radě za třicet Segelů polibkem zradil. Výstrahy a upozorňování se osvědčily marnými. Pozdě lituje svého činu a marně se pokusiv jej napraviti, sám se oběsil. Zradou svojí stal se Jidáš obrazem prodajného a zrádného člověka, jenž mrzkému zisku dovede vše v oběť přinésti. 

Po bílé sobotě následuje velikonoční neděle, kdy se provádělo svěcení velikonočních pokrmů. Byla dnem, který se prožíval pouze v rodinném kruhu. Hospodyně nakrájela do polévky vejce na kolečka, aby za rok zase všichni domácí byli pohromadě. Napekli se mazance, koláče a jidášky. Nejveselejší bylo a je do dnes Velikonoční pondělí, Šmerkust, den pomlázky, hodování a mrskání, aby dívky a ženy zůstaly mladé a čilé. Mládenci dívky také polévali vodou smysl obojího byl totožný. Mladá míza ve vzrostech a proudící voda předává dotekem životodárnou sílu. V pondělí velikonoční musela míti hospodyně zásobu navařených barevných vajec, ráno přicházely dítky, postavily se za dveře a zpívali: "Hody hody doprovody, vo červený vejce, nedáte-li červený, dejte aspoň bílý, však vám slepička snese jiný. Za kamny v koutku na zelenym proutku slepička se popelí vajíčko se kotelí, slepička kdák, vajíčko křáp, máte mně hospodyňko dát. Jestli mně ho nedáte, vaši dceru nevdáte, vona bude v koutku sedět a škaredě bude hledět, však to uhlídáte. Liška běží k háji, hoňte si ji páni. Já ji honit nebudu, zmeškal bych tím koledu, koledu mně dejte a mě nemeškejte, pár vajíček na rendlíček, ještě jedno přidejte." Hospodyně dala každému dítěti po jednom vejci, svobodná děvčata se skrývala, aby je některý mladík ten den nelapil. Mladíci měli spletené žilky z proutí a hleděli, zvláště časně ráno, když jsou děvčata v nedbalkách, k nim se dostati, což když se jim podařilo, vypráskali jim citelně. Za to dostali šmerkustníci as dvě vejce. Po pomlázce hráli hoši i ženatí muži u křížku, před číslem popisným 25 čáru, čímž ukončili to velikonoční hodování. 

Přepis přiloženého audio záznamu

vodění zrádného Jidáše

18.jpg (245230 bytes)19.jpg (215126 bytes)20.jpg (256444 bytes)21.jpg (269666 bytes)Vinary7.gif (210380 bytes)Vinary8.gif (180858 bytes)

Vinary15.gif (149991 bytes)Vinary14.gif (217470 bytes)Vinary107.gif (242741 bytes)Vinary108.gif (129707 bytes)

Zabíjačky, to je naše!

Vinary77.gif (157529 bytes)Vinary83.gif (120898 bytes)Vinary75.gif (148632 bytes)Vinary71.gif (169196 bytes)Vinary73.gif (173171 bytes)Vinary81.gif (170598 bytes)Vinary80.gif (162540 bytes)Vinary79.gif (118879 bytes)Vinary78.gif (197605 bytes)Vinary76.gif (137300 bytes)Vinary69.gif (126441 bytes)Vinary82.gif (117405 bytes)Vinary72.gif (156733 bytes)Vinary74.gif (137325 bytes)Vinary66.gif (183764 bytes)Vinary65.gif (176249 bytes)

Zpět